Den 24. – Konec legrace

13. února 2009

Cesta na letiště

Je třičtvrtě na šest, když spouští nepřítel. Nedá se nic dělat, musíme vstát. Zuby, sprcha, záchod a placení ubytování – přesně v tomhle pořadí. Včera objednaný tuk-tukář nás odváží na letiště. Cestou se rozhlížíme a loučíme se zemí, kam už se s největší pravděpodobností nevrátíme. Dvě hlídky nás zpomalují, ale nechávají projet. Třetí nás zastavuje a chce vidět řidičovy doklady. Mnohem víc než jeho doklady je zajímají moje náušnice.

Letiště Colombo

Atol Na letišti měníme zbylé rupie za dolary a jdeme se odbavit. Oba batohy mají 22 kilo, což je o 2 kila víc než povoluje naše letenka a o 8 kilo víc než při cestě na Srí Lanku. Qatar Airways, se kterým letíme do Kataru a následně do Frankfurtu, má patrně vyšší limit, protože naší nadváhu neřeší. Při kontrole do gate jsme se museli i zout, ale voda a sendviče v batohu kupodivo prošli :) . Dáváme si snídani z hotelu a checkuju iDNES.

Doha - Frankfurt

Pětihodinová cesta do Doha (Katar) proběla v pohodě a půlhodinu před odbavením do Frankfurtu využíváme k posledním nákupům za doláče. K odbavení přicházíme o něco později a rázem odjíždíme busem k letadlu.

Frankfurt

Po vystoupení z letadla v Německu všechny očuchává pes a jednoho pána si odvádějí. Z Frankfurtu nám to do Prahy letí za dlouhou, takže se občerstvujeme a zewlujeme po letišti. Po třech týdnech slyšíme češtinu a uvědomujeme si, že si musíme dávat pozor na to co říkáme. U odbavení se pečlivým němcům tvoří fronta na rentgeny. Pomalu se proplétáme bludištěm k tomu našemu. Obě naše příruční zavazadla jsou po rentgenu vyčleněna a začíná jejich prohlídka. Samozřejmě nic nenajdou. Pokračujeme k naší bráně A34, která je tak půl kilometru od prohlídky (beze srandy).

Frankfurt - Praha

Hodinový let do Prahy je sranda – než si uvědomíme, že jsme vzlétli, už přistáváme. U pásu se modlíme, aby bágly dorazily. Přichází kamarád (Nikoďas), který s námi letěl z Frankfurtu, prohodíme pár slov a batohy už přijíždějí k nám.

Celní prohlídka v Praze

Mirky batoh byl pravděpodobně otevřen. Nemá cenu v něm teď štrachat, stejně bychom se v případě krádeže těžko něčeho dovolali. Následuje další rentgen u kterého stojí sportovci a vysvětlují z čeho jsou stříbrné medile, které vezou. Opodál má někdo na stole pytle s prášky a igelitku se samostatnými tobolkami s neznámým obsahem. Policajt se nás ptá, jestli máme něco k proclení – cigarety, alkohol,… Odpovídám, že ne a on mě upozorňuje, že bez proclení je alkohol do 1 litru na osobu. Mám v batohu minimálně 2, ale ne všechno tvrdej – neřeší to. Ptá se, co je ta sklenička marmelády a u Mirky v batohu vidí podezřele rovné, vedle sebe vyskládané proužky, které mohou vypadat jako plastická trhavina. Vysvětlení, že to jsou křídy mu nakonec postačuje. Možná byl tohle důvod Mirky otevřeného batohu. Do veřejné části letiště se dostáváme mezi posledními. Tam už čekají moji rodiče a tím pádem odvoz domů.

Tak to je náš příběh …

Jaký je ten váš? Máte jinou zkušenost, chcete se na něco zeptat? Budeme rádi, když nám napíšete na kuceruv@gmail.com a mirka.kuznarova@gmail.com, nebo se připojíte k dalším lidem, kteří chtějí, byli nebo plánují cestu na Srí Lanku na Facebooku.

Fotogalerie

Popisek fotografie se zobrazí po najetí myší.

Kam dál?

Cestopis

Praktické informace

Komentáře a dotazy

Srílančan > Cestopis > Den 24. – Konec legrace