Den 18. – Chrám Buddhova zubu podruhé a koupání slonů

7. února 2009

Budík začal řádit v 6:00, takže jsme vstávali v 6:30. Po snídani jsem si přes kraťasy natáhl dlouhé kalhoty a vyrazili jsme do chrámu Buddhova zubu (Sri Dalada Maligawa).

Chrám Buddhova zubu – tentokrát doopravdy

Cesta do chrámu

Leknín

Cestou podél jezera Kandy jsme došli k prvnímu šacování jako včera – dnes však proběhlo úspěšně. Po 150 metrech jsme dorazili k druhé, elektronické prohlídce. Tady už mi zabavili nůž s tím, ať si jej později vyzvednu. Mirce podobný model v batohu nenašli – asi pro to množství věcí :) . Následovala šatna na boty, která je pro cizince jinde, stejně jako pokladna. Zaplatili jsme 500 rupií (100 Kč) za hlavu a 150 (30 Kč) za foťák a hurá na zub. Cestou ještě prodávají květiny pro Buddhu. Lekníny jsou krásné a nádherně voní, ale jsou také plné vos.

Chrám Buddhova zubu samotný

Chrám Buddhova zubu

Chrám je moc pěkný. Mě třeba uchvátily zámky, to ale ostatní asi moc neocení. Necítil jsem se úplně ve své kůži – jediní běloši mezi tolika lidmi, kteří se modlí a vůbec to berou vážně. Pro věřící ty symboly znamenají něco jiného než pro mě – neznaboha – a nebyl jsem si jistý, co můžu fotografovat a co se už nehodí. Obecně platí, že se nemá fotografovat se sochou Buddhy. V jedné místnosti to cedule vysloveně zakazují. Buddhův zub je ukryt v několika schránkách v místnosti o velikosti menšího domu se zlatou střechou uprostřed chrámu. Ani tato místnost, do které je vstup samozřejmě zakázán, se fotografovat nesmí.

Cesta do Pinnawala

Po chrámu jsme zamířili k našemu včerejšímu tuk-tukáři. Koupili jsme ještě něco k obědu v blízkých velice dobře vypadajících pekárnách a tradá do Pinnawala (též Pinnawela). Jídlo z pekáren bylo o něco dražší, ale měli i neobvyklé pochutiny a velice dobré. Vyrazili jsme na cestu za 12 Euro s kurzem 140 rupií za éčko, tedy za rozumných 1.700 rupií (340 Kč). Cestou nám řidič v dáli ukázal Sigiriya (Lví hora; ztuhlé magma 200 metrů nad okolím; wikipedia: Sigiriya CZ / EN) a protože jsme měli na krmení slonů v 13:15 a koupání ve 14:00 dost času, zastavili jsme se ještě v zahradě s kořením a bylinkami.

Spice garden – zahrada s kořením

Místní prodavač kastrólů důchodcům nám začal vykládat o různých stromech a keřích, o tom jaké máme štěstí, že zrovna on… a zrovna dnes… až jsme se plynule dostali k praktickým ukázkám, kdy na nás patlal všechno možné. Najednou to ale nešlo zastavit. Ani nevím jak, a už mě jeho student (čti: komplic) masíroval. Musím říct, že z obchodního hlediska to měl zvládnuté dokonale. Po bitvě je každý generál, v tu chvíli nám však nedával možnost úniku a vedl si nás, kam potřeboval.

Ochutnávka ovoce

Pokračovali jsme do Pinnawala a tuk-tukář nám udělal malou exkurzi do místního ovoce. Konečně jsme tak ochutnali červený banán (je nejsladší), tři druhy manga (celkem asi 15 druhů) – ten třetí kousek byl stejný, jako koupíte u nás a taky byl nejmíň chutný. Do Pinnawala jsme nedorazili – zastavili jsme u Elephant Bath.

Koupání slonů v Elephant Bath

Elephant Bath nabízí koupání a jízdu na slonovi, kdežto v Pinnawala jsou osiřelá sloní mláďata. Mláďata si neumejete, protože se bojí a navíc vstupné se už vyšplhalo na 2.000 rupií (400 Kč) za osobu. V Elephant Bath nabízí 3 programy dle délky a počtu atrakcí. Nás jízda na slonovi nezajímala, máme v živé paměti jízdu na velbloudovi na Sahaře – tyhle frašky pro turisty jsou pro nás prostě už moc. Ale takové koupání slona je fraška, kterou jsme si (čti Mirka) chtěli dopřát. Tento základní mycí program vyšel na 600 rupií (120 Kč).

Umyj si svého slona

Koupání slona

Po povinném výkladu o slonech už jej cvičitel žvýkající betel naváděl směr řeka. Je to celkem jednoduché – slon s sebou flákne do řeky a můžete si s ním dělat, co chcete, což znamená symbolicky mýt kusem kokosového ořechu. Nutno přiznat, že šáhnout si na slona, na tu chlupatou hlavu, uši i chobot je - jak to napsat - zajímavé. I přes tu tlustou kůži je teplý a stejně jako když si píchnete prstem do nohy, můžete trochu pohnout i s ním. Průvodce, jak je asi zvyklý, mě pořád cpal, ať si jdu slona taky umýt a chtěl nás pořád fotit. Nedokázal pochopit, že si na něj nechceme sednout, aby nás osprchoval chobotem, nebo se na něm projet, ač jsme to neměli zaplaceno a byl to od něj „bonus“. Přes tenhle komerční opruz bylo příjemné být tak velkému zvířeti tak blízko a cítit se bezpečně, dotýkat se ho a koukat se mu z metru do oka, které mě taky sledovalo.

Večeře u domorodců

Na zpáteční cestě nás tuk-tukář pozval k němu domu na rice & curry – přijali jsme. Cestou jsme ještě nakoupili zeleninu a rýži.

Nejdřív jsme dostali dýňovou polévku, kupodivu byla dobrá. Pak to přišlo - velký tác rýže a spousta misek s přísadami, které všechny ani nevyjmenuju. Aspoň co si vzpomenu:

  • zelí,
  • fazolky (nasekané lusky),
  • papričky,
  • česnek (na naše přání),
  • pappadum (jako brambůrky, ale z rýžové mouky; viz též Večeře v Tea Garden),
  • pórek,
  • houby,
  • hrách (ve formě kaše).

Určitě jsem aspoň jednu dvě věci zapomněl. Když už jsme nemohli, naložil nám ještě jednou tolik. A na závěr: tvaroh z buvolího mléka s medem. Musím přiznat, že všechno, respektive alespoň polovina přísad, bylo vynikající. Je velký rozdíl mezi tím, co koupíte na ulici a v restauraci a co vám připraví doma. Snad mi ta jejich kuchyně, i když v ní není moc masa, začíná chutnat.

Další den: Jsme čím dál ostřejší – je půlnoc a my ještě nevíme, kam zítra ráno pojedem (jako přemístit se) :) .

Fotogalerie

Popisek fotografie se zobrazí po najetí myší.

Kam dál?

Cestopis

Praktické informace

Komentáře a dotazy

Srílančan > Cestopis > Den 18. – Chrám Buddhova zubu podruhé a koupání slonů